Vývoj technologií pro aditivní výrobu je v současnosti zachycen ve více než stovce tisíc platných patentů, přičemž objem nově zapisovaných patentů rok od roku vzrůstá.

Kolébkou 3D tisku jsou Spojené státy americké, kde byly v osmdesátých letech zapsány dva „základní kameny“ 3D tisku. V roce 1984 to byl patent stereolitografie (Charles W. Hull, zakladatel firmy 3D Systems), v roce 1989 pak patent technologie FDM (Scott S. Crump, zakladatel firmy Stratasys).

Na USA dosud připadá největší podíl nově zapisovaných patentů – poměrově jich je zhruba 2,5krát víc než v Číně a třikrát víc než v celé Evropě dohromady. Z evropských zemí je ve vývoji aditivních technologií nejaktivnější Německo (kolébka 3D tisku z práškových kovů), následované Velkou Británií a Španělskem.

Počty patentů souvisejících se 3D tiskem zapsaných v letech 2007 až 2018 podle průzkumu společnosti Iplytics.

Tato data vycházejí z průzkumu provedeného společností Iplytics, která zdokumentovala také množství patentů připsaných jednotlivým firmám. V desítce organizací, které v letech 2007 až 2018 zapsaly nejvíce patentů souvisejících se 3D tiskem, se jako jediná evropská společnost nachází Siemens (na 4. příčce). V počtu patentů exceluje General Electrics, následovaná HP a korporací United Technologies. Na dalších místech nalezneme 3M, 3D Systems, Harvardskou univerzitu, Boeing, Stratasys a Xerox.

Jiná statistika, dostupná na webu Statista.com, sleduje období z let 2010 až 2019 a ukazuje toto pořadí (v závorce je počet patentů zapsaných v oněch devíti letech):

  • HP (454)
  • GE (408)
  • Seiko Epson (251)
  • Siemens (231)
  • Compal Electronics (175)
  • Ricoh (172)
  • Stratasys (168)
  • Canon (141)
  • Mimaki Engineering (133)
  • Xerox (130)
  • Roland (114)
  • EOS (111)
  • United Technologies (107)
  • MTU Aero Engines (81)
  • 3D Systems (71)
  • Bosch (56)
  • Fuji Xerox (54)
  • Faunhofer (52)
  • Carbon 3D (52)
  • SLM Solutions (48)

Tento přehled odhaluje zajímavou skutečnost, že objemu patentovaných objevů v oblasti 3D tisku připadajících na tradiční výrobce 3D tiskáren zdatně konkurují aktivity technologických korporací, které jsme zvyklí vnímat spíše jako uživatele technologií aditivní výroby než jako jejich tvůrce.

Ukazuje se také rozložení inovačního potenciálu, který táhnou vpřed společnosti, jež bychom ještě před deseti lety v tomto žebříčku vůbec nečekali a rozhodně je nelze označit za tradiční výrobce 3D tiskáren. Za povšimnutí stojí též hojný výskyt značek historicky spojených s klasickým „2D“ tiskem, jež svoje inkoustové a laserové know-how v posledních letech aplikují do třetího rozměru.